Kapitola 2: Duch

< kapitola 001 kapitola 002 kapitola 003 >

---

Okolím prosvištěl zvuk školního zvonu, malí poníci vyběhli ze tříd a zamířili domů. Lunarstar odcházela ze třídy mezi posledními. A jak procházela ven chodbami, všimla si ticha; slyšela jen švitoření ptáků venku a zvuk koštěte od uklízečky. Prach si líně poletoval po chodbě a sluneční paprsky pronikající skrz sklo ve dveřích ho jen zvýrazňovaly.

Lunarstar se zadívala na nástěnku. Její pozornost upoutal neonově žlutý nápis s podpisovým archem do školního závodního týmu. Na zkoušky bylo již přihlášeno šest jmen. Lunarstar vzdychla, přemýšlela, jestli se může také podepsat. Její rodiče jí nikdy nedovolili připojit se k jakékoliv školní aktivitě. Ale běhání byla jedna z jejích nejoblíbenějších zálib, takže by mohla dostat od rodičů vyjímku. Lunarstar byla až příliš utopená ve svých myšlenkách na závodní tým, že si ani nevšmla, že za ní někdo stojí.

"Chtěla by ses přihlásit?"

Hlas jí překvapil. Otočila se a koukala do tváře dlouhému, žlutému poníku. Oranžovo-zelená hříva jí padala ve vlnách zpod čelenky, na čele byla bezpečně svázaná. Nesla přes rameno zářivě červenou pytlovitou tašku.

"Promiň, že jsem tě vyděsila,” omluvila se. “Když jsem viděla, jak zíráš na ten arch, tak jsem si nemohla pomoct. Jsem trenérka závodního týmu a hledáme pár dalších členů. Chtěla by jsi se připojit?"

"Já nevím. Rodiče mě nikdy nepustili…" odpověděla Lunarstar a přála si, aby se mohla zapojit do týmu.

Trenérka sáhla do pytlové tašky a vytáhla nějaký papír, "Dej to rodičům, kdyby změnili názor. Ať to vyplní, no a pak se sejdeme na trati a polích za školou."

Lunarstar vzala papír a dala ho do své tašky.

"Jen tak mimochodem, jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se trenérka.

"Lunarstar."

"No, tak doufám, že se k nám Lunarstar připojíš," řekla trenérka s úsměvem.

Lunarstar poděkovala trenérce, vyšla z budovy a co nejrychleji spěchala domů říct rodičům o školním závodním týmu.

--oOoOoOo--

Když se konečně domů dostala, vběhla do kuchyně, aby si promluvila s mámou, ale tam bylo prázdno. Vyběhla ven a uviděla, jak máma sází květiny do záhonu kolem domu.

"Ahoj zlato," řekla Rosebud rychle mrkla na přicházející Lunarstar.

"Mami, ráda bych..." Lunarstar na chvilku zaváhala, nebyla si jistá, jak se má zeptat. "Já…chtěla bych se připojit ke školnímu závodnímu týmu."

Její máma pozastavila sázení a podívala se na ní. "Závodní tým? O tom nic nevím..."

Lunarstar vytáhla papír z tašky. "Tady je na to formulář."

"Tak to si promluv i s tátou," doporučila Rosebud.

"A kde je?" zeptala se Lunarstar.

"Asi vzadu v kůlně," odpověděla Rosebud a postavila se.

Lunarstar s matkou šly ke kůlně, vlastně spíše k velké hromadě dřevěných prken složených vedle ní. Zahrada byla ohromná, na zápraží byly truhlíky. Čím byly ke kůlně blíž, tím hlasitěji slyšely zvuky zevnitř. Lunarstar pokukovala dovnitř a uviděla dřevěné fošny složené na jedné straně a nářadí na protější zdi. Její máma vstoupila a ona zůstala stát ve dveřích.

"Měli bychom si promluvit," řekla Rosebud s vážným pohledem.

"O čem?" zajímal se její táta a dál skládal fošny na zeď.

"Jde o závodní tým, ke kterému se chce Lunarstar připojit." Rosebud vytáhla formulář.

Buster se zastavil, vzal papír a koukal na něj.

"Můžu?" zeptala se Lunarstar a vešla do kůlny.

Její táta se na ní podíval, "Nemyslím, že bys měla."

Lunarstar nebyla překvapená, jen rozmrzelá. Doufala, že aspoň projednou její rodiče změní názor. V tváři jí bylo rozčarování i vidět. Aby se cítila aspoň trochu lépe, tak ji Rosebud objala.

"Prosím, pochop." řekla Rosebud jemným hlasem.

"Od chvíle, co mě kamarádi viděli, jak měním vzhled, tak jste mi nikdy nedovolili připojit se k jakémukoliv týmu," stěžovala si Lunarstar.

"Vyděsila jsi ji, nechtěli jsme, aby se to opakovalo," vysvětloval ji Booster.

"Ale teď už své schopnosti dokážu ovládat! Dokážu se udržet i v týmu!" poznamenala Lunarstar.

Její rodiče nic neříkali, ale z jejich tváří vyčetla, že názor nezmění. Lunarstařina hlava klesla a ona jen dodala, "Budu ve svém pokoji." A zmizela ve spršce padajících hvězdiček.

"Možná už je na čase jí věřit," poznamenala Rosebud a koukla na Boostera.

"Myslím, že máš pravdu," řekl Booster.

--oOoOoOo--

O deset minut později vstoupili rodiče Lunarstar do jejího pokoje. Ona zatím ležela na posteli a nepřítomně civěla z okna. Změnila vzhled hřívy z růžové na bílou jak její tělo. Na hlavě se třpytil roh a z jejích zad se táhla bílá křídla. Byla naprosto ponořená do svých myšlenek, že své rodiče ani nezaregistrovala.

"Lunarstar." zavolala na ní od dveří Rosebud.

Lunarstar koukla ke dveřím, ve kterých teď stáli její rodiče.

"Slib mi jedinou věc." řekl jí pomalu otec. “Budeš opatrná." Ukázal ji formulář. Lunarstar vyskočila z postele a vzala ho. K jejímu překvapení byl už vyplněný a podepsaný.

"To znamená, že můžu--?" Lunarstar začala se ptát a na tváři ji narostl úsměv.

"Ano, můžeš jít," odpověděla Rosebud.

Lunarstar nadšením objala své rodiče; může konečně jít a užít si trochu zábavy.

--oOoOoOo--

Další den po škole, když Lunarstar mířila zadními dveřmi ven, zastavila ji Starlight.

"Kam jdeš?" zeptala se ji.

Starlight opustila třídu až po soukromém rozhovoru se slečnou Hackneyovou a viděla, jak Lunarstar míří pro ni špatným směrem.

"Jdu na závodní dráhu," odpověděla Lunarstar.

"Připojuješ se k závodnímu týmu?" pokračovala udiveně Starlight.

"Jo," usmála se Lunarstar.

"To je skvělé! Patch je ve fotbalovém týmu na hřišti vedle. Tak to se uvidíme později, musím jít!" odpověděla Starlight.

"Ahoj!" řekla Lunarstar.

Lunarstar opustila budovu a přecházela přes hřiště a dráhy za ní. Trať byla docela dlouhá s bariérami okolo. Navíc vypadala poměrně nově; byla natřená červenou s bílým značením drah. Okolo postávala skupinka devíti poníků a čekala, až dorazí i trenérka. Lunarstar si zkraje připadala trapně, ale sebrala nějakou kuráž a připojila se ke skupince. Pár z nich ji poznalo a pozdravilo.

"Myslela jsem, že se zapsalo jen šest dalších," řekla Lunarstar, když obhlížela skupinku.

Najednou za nimi trenérka uslyšela, co Lunarstar říká.

"Ti se zapsali dneska ráno jako ty," vysvětlila jí trenérka.

Lunarstar si všimla její pásky ve vlasech, zatímco trenérka rovnala tašku na lavici.

"Všichni vítejte. Jsem ráda, že vás tu všechny vidím. Jsem vaše trenérka, takže mě prostě oslovujte Trenérka. Dnes toho nebudeme dělat moc, jenom trochu běhat. Chci se seznámit s tím, jak rychle umíte všichni běhat, pak to budeme zlepšovat. Snow Cone, jdi první. Oběhni jedno kolo." oznámila trenérka.

Snow Cone byla písková s růžovobílou hřívou. Jakmile trenérka zařvala “Vpřed!” Snow Cone běžel, co nejrychleji mohl. Byla docela rychlá, ale jakmile minula cílovou čáru, byla i velmi unavená. Lunarstar slyšela zpoza sebe šepot jednoho z poníků k jinému, "To umím rychleji než ta. A ta hříva! To je něco jiného."

A druhý ji šeptal zpátky, "To je fakt, vypadáš líp."

Snow Cone seděla na lavici a odpočívala a mezitím trenérka zavolala dalšího poníka. "Raspberry, jsi na řadě."

Raspberry, ta ponice, co šeptem kritizovala Snow Cone, byla světle modrá s červenou hřívou. "Jen mě sleduj. Vsázím se, že nikdo nebude rychlejší," ušklíbla se.

Ostatní ji moc rádi neměli a z toho, co ji Lunarstar slyšela říkat, docela i chápala proč. Jakmile trenérka řekla “Vpřed!” Raspberry vystřelila. Celou dobu běžela na trati rovnoměrně, u cíle ale dokonce zrychlovala. Raspberry byla šťastná a i se předváděla, dělalo ji dobře pomyšlení, že je nejrychlejším poníkem ve skupince.

"Lunarstar, jsi na řadě," zavolala ji trenérka.

Lunarstar byla nervózní, ale stále natěšené k běhu. Trenérka zařvala “Vpřed!” a Lunarstar vyběhla. Cítila se, jako kdyby letěla, a užívala si to. Její hříva plála ve větru a zářila jako stříbro. Jakmile minula cílovou čáru, si Lunarstar všimla výrazu v tváři trenérky, která vyvíjela spoustu snahy, aby jí nezmohlo překvapení. Lunarstar běžela opravdu rychle. Bylo jasné, že Raspberry bude žárlit, ale nic neříkala; jen její vážný výraz dával Lunarstar najevo, jak jí vlastně je.

--oOoOoOo--

Po tréninku Raspberry svolala pár dalších poníků, kteří ještě neodešli.

"Ráda bych se s vámi setkala dneska v noci," oznámila Raspberry.

"Kde? Proč?" zeptali se zvědavě poníci.

"Slyšela jsem, že na staré dráze bydlí poník – duch. Každou noc běhá po trati a čeká, že bude s někým závodit," odpověděla Raspberry konejšivým hlasem.

"Duch?" opáčila Lunarstar. V duchy nevěřila a nechtěla ztrácet čas naháněním jednoho z nich.

"Jo a my ho půjdeme chytit," odpověděla Rasperberry, "Kdo jde se mnou?"

"Já ne!" řekla Snow Cone.

Žádný z poníků neřekl ani slovo, což Raspberry vytočilo. "To se bojíte?" zeptala se zlomyslně.

Pomalu pár z nich zamumlalo, “Jo,” ale zbytek měl už něco v plánu a nehodlal odejít nebo dokonce zmizet ze svých domovů.

"Lunarstar, a ty?" zeptala se Raspberry.

"Dneska ne. Už mám zadaný úkol. Přišla bych, kdyby to nebylo dneska v noci," odpověděla Lunarstar.

A jak se Lunarstar otáčela k odchodu, Raspberry zavrněla, "Jen si přiznej, že se bojíš."

Lunarstar k ní otočila hlavu a řekla, "Dneska je úplněk, takže být tebou budu opatrná. Můžeš narazit i na skutečného ducha."

Lunarstar opustila trať a šla hledat kamarády do cukrárny. Byla nadšená. Poprvé po dlouhé době se v noci těšila ven.

"Skutečný duch?" zeptal se poník.

"Co tím myslela?" zeptal se jiný.

Raspberry přemýšlela nad tím, jak ostatní zareagují, když zjistí, že o strašidelných polích kecá. "Jak jsem řekla, dneska je úplněk a to je nejlepší chvíle, kdy by se měl ukázat. Sejdeme se večer přesně v deset u vstupní brány."

Všichni souhlasili a pomalu se rozešli. Zůstali jen dva poníci, kamarádi Raspberry. Jeden z nich se zakabonil. "Vždyť tu není žádný duch..."

"To já vím, ale oni ne. Vezmu brášku, převleču ho za ducha a trochu je vystraším... Budu tam za tu nejstatečnější," zavrněla Raspberry.

--oOoOoOo--

Lunarstar vešla do cukrárny a uviděla kamarády, jak sedí na stoličkách u baru. Bavili se o úkolech a dění během hodin. Sweetheart si všimla, že vešla Lunarstar. "Ahoj, Lunarstar."

"Zaslechla jsem, že jsi se dneska připojila k závodnímu týmu," řekla Bright Eyes.

"Jo, připojila," odpověděla Lunarstar.

"Viděla jsem, jak běžíš. Jsi opravdu rychlá," poznamenala Patch.

"Slyšela jsem, že je v týmu i Raspberry," řekla Melody.

"Kdo je Raspberry?" zeptala se Patch.

"Snobský malý poník, který udělá cokoliv, aby byl centrem pozornosti," odpověděla Melody.

"Jo, tak vypadá," řekla Lunarstar.

"Co tím myslíte?" zeptala se Bon Bon s pusou plnou šlehačky ze svého děleného banánu.

"Pozvala pár poníků ze školního týmu, aby hledali na starém stadionu ducha," vysvětlila Lunarstar.

"Ducha?" zeptala se Clover a představovala si, jak duch honí poníky.

"Vždyť žádný duchové neexistují, Clover," ujistila ji Starlight.

"Je to zrušený stadion. Slyšela jsem, že ho zbourají a postaví tam na konci roku nový," vysvětlovala dál Bright Eyes.

"Raspberry mi opravdu připadá jako rozmazlený fracek," řekla Patch.

"Vždyť je. Tohle dělá jenom poníkům, kteří ji dobře neznají. Na mě to taky jednou zkusila, ale nezafungovalo jí to,” řekla Melody. “Bude jí pomáhat její bratr a jak jí znám, tak to on bude dělat toho ducha."

"A proč nejdeme my a nevyděsíme je?" navrhla Patch.

"Já nemůžu. Kdyby na to přišli mí rodiče, tak by mi dali zaracha snad do konce života," řekla Bon Bon. "Já taky ne," dodala Clover.

"Já nemůžu. Musím udělat spoustu úkolů. Vlastně bych je měla dělat teďka," řekla Bright Eyes. Zvedla se a odešla s Bon Bon a Sweetheart za sebou.

"Promiň Patch, Dneska večer mám hlídat své tři malé sestry," řekla Sweetheart a také zamířila skrz dveře. "Asi to opravdu nebyl dobrý nápad,” vzdychla Patch. “No nic, měla bych jít. Taky mám nějaké domácí úkoly." Odešla a vzápětí ji následovala Clover. Lunarstar tak také zamířila domů.

--oOoOoOo--

Později večer Lunarstar odešla z pokoje, sešla dolů a po cestě změnila vzhled. Pokoj zaplnila její záře. Nezáleželo na tom, co si vzala; stejně přes všechno zářila. Její rodiče seděli v obývacím pokoji a sledovali televizi, když se pokoj začal prozařovat.

"Lunarstar---" začal její otec.

"Já vím. Je vám jedno, jestli jsem v pokoji nebo venku. Šla jsem dolů, abyste věděli, že jdu ven," řekla rychle Lunarstar.

Lunarstařina mám se zvedla a objala ji. "Buď opatrná."

"Budu," odpověděla s úsměvem Lunarstar.

Lunarstar zmizela z obývacího pokoje a znovu se ukázala v lese nedaleko domova. Usmála se pro sebe a řekla "Tak tohle bude zábavné."

--oOoOoOo--

Mezitím se sešlo šest děvčat u staré rezavé brány na starý stadion. Brána byla zavřená na řetěz. Dlážděná cesta v sobě měla několik trsů trávy, co rostly z mezer. Zchátralé tribuny stály rovnou na na louce a spoustou prasklin v dráze rostla tráva tak, až ji téměř nebylo vidět. Raspberry rozevřela bránu natolik, aby se poníci protáhli dovnitř.

"Takže jsme tu všichni, tak jdeme," řekla Raspberry.

Děvčata jí následovala od brány k trati. Byla až taková tma, že nic neviděli. Raspberry vzala z tašky baterky a podala je dalším děvčatům a jednu si nechala.

"Žádného ducha nevidím," řekla jedna z holek, když se rozhlížela okolo.

"Možná bude zašitý v budově," navrhla Raspberry a ukázala na dům mezi tribunami.

"Co by tam duch dělal?" zeptal se jiný poník.

"Já nejsem duch, takže taky nevím. Ale jestli tu je, tak bychom ho měli vypátrat," odpověděla Raspberry.

Děvčata následovala Raspberry kolem staré dráhy a svítila baterkami na na tribuny a čekala, kdy na ně někdo vyskočí a vyděsí je. Ale viděly jen jak víno obepíná tribuny a plot dráhy. Jeden poník šel jen po zadních a pomalu sledoval tribuny kolem trati.

"Co je, Frosting?" zeptal se jí poník, když si všiml, jak je na něco upřená.

"Já jen... myslím..." Frosting odvrátila oči, přiliš vyděšená, aby dořekla, co chtěla. Ostatní poníci se okamžitě rozhlédli do téhož směru, "Nic nevidím."

Za nimi byla Snow Cone, která stále sledovala cosi za tribunami, až si nevšimla, jak ostatní děvčata zpomalila.

"K-Kou-Koukejte!" špitla Snow Cone, ale děvčata jí neslyšela a náhle do sebe narazily, až se vzájemně vyděsily k smrti.

"Snow Cone!" zaječela Raspberry. Ale ta jí neslyšela a jen dál civěla na bílé světlo zpoza tribun. Čerň tribun se najednou rozplývala a vše, co viděly, bylo bílé světlo, které se pohybovalo u konce tabulí. Děvčata koukala, na co ukazuje.

"Co to je?" zeptal se jiný poník ve strachu.

Raspberry koukala také, ale nevěděla, odkud se tam to světlo bere. Nevzpomínala si, že by bratrovi řekla, aby je sledoval s baterkou. "Jdeme se podívat…" zašeptala a vedla je vpřed.

Raspberry s děvčaty pomalu postupovaly kolem tribun, připravené k okamžité otočce a útěku, pokud by na ducha narazily. Ale k jejich překvapení zmizelo světlo a už nebylo nic vidět.

"Co to bylo?" zeptala se Frosting.

"Zmizelo to, než jsme dorazily," řekla Raspberry.

--oOoOoOo--

Lunarstar stála na tribuně nad nimi a sledovala každý jejich krok. Byla jim v patách už když prolezly bránu. Jakmile děvčata odešla, Lunarstar se přemístila zpět za tribuny a dál je sledovala, ale teď už trochu z dálky. Děvčata pokračovala kolem dráhy k další bráně; nalevo od nich stály zabedněné zrušené stánky a napravo dva obchody, také zabedněné. Lunarstar stála u tribun a sledovala je zpoza rohu. "Potřebovala bych blíž, ale ne tak, aby mne viděly," pomyslela si. Obhlédla prostor a objevila další místo, odkud je mohla skrytě sledovat. Jen s jedinou myšlenkou zmizela a znovu se objevila za stánkem u budovy.

"Co to u všeho všudy dělají?" pomyslela si Lunarstar a sledovala je, jak jsou kolem budovy.

--oOoOoOo--

Děvčata nemohla najít, kudy zepředu dovnitř, a tak zkusila celou budovu obejít. Hledala všude, než našla rozbité okno s velkou dírou v desce, která prozrazovala, že nejsou první, kdo se dovnitř dobýval. "Raspberry, našla jsem cestu!" výskla jedna holek. Po jedné odklopily desku a prolezly oknem. Lunarstar zmizela zpoza stánku a objevila se u okna a nahlížela dírou. Jakmile se děvčata rozdělila na skupinky a odešla z pokoje, roh Lunarstar začal zářit. Všechny dveře sebou náhle třískly a holky vyděsily, až se rozutekly po budově do všech možných směrů.

Lunarstar si nemohla pomoct, aby se nezahihňala. Pak zmizela zpoza okna a objevila se v pokoji. Záře z jejího těla byla více než dostatečná, aby osvětlila celý pokoj a všechno v něm. Bylo tu na stranách pár rozbitých stolů, jedno křeslo u zdi a prach doslova všude. Lunarstar opustila pokoj a vešla na chodbu a přemýšlela, kam že půjde. Vzpomínala, jak viděla Raspberry, jak jde vpravo dolů a odkud děvčata utekla. Spíš než ostatní děvčata ji zajímala Raspberry a její bratr. Lunarstar šla pomalu chodbou dolů. Na jejím konci zabočila do další. A jak hledala Raspberry, zaslechla hlasy, které se postupně zesilovaly. Jeden určitě patřil Raspberry a druhý --- chlapecký --- byl určitě její bratr. Lunarstar se skryla v pokoji vedle a pečlivě poslouchala.

"To jsi byl ty?" zeptala se Raspberry naštvaně i vyděšeně zároveň.

"Ne. Byl jsem tady a čekal na vás, jak jsme se dohodli," vysvětloval její bratr.

"Tak kdo praštil těma dveřma?" pokračovala Raspberry.

"Já fakt nevím. Možná vítr," odpověděl její bratr.

"Vždyť je dneska v noci bezvětří," poukázala Raspberry.

"No co. Tak jdeme, ať to máme za sebou," odpověděl jí bratr a přetáhl si přes hlavu masku.

Raspberry s bratrem odešli za ostatními děvčaty a na sobě měli bílé masky.

"Vy si snad ze mě děláte srandu," pomyslela si Lunarstar a téměř se rozesmála. Nemohla uvěřit, že děvčata vyděsí jen v prostěradlech. Roh Lunarstar se opět rozzářil a dveře opět hromadně třískly.

--oOoOoOo--

Ostatní poníci v budově slyšely rámus, ale netušili, o co jde. Ten Raspberry s bratrem pěkně polekal. Raspberry se s bratrem podívali na sebe navzájem a okamžitě věděli, na co ten druhý myslí a udělá. Vzali za kliky na každé straně chodby, opřeli se o sebe, otevřeli dveře zároveň a čekali, co na ně za nimi čeká. Ale za dveřmi nic nebylo.

"Tady nic," zašeptala Raspberry.

"Tady taky,” řekl její bratr.

"Jdeme za holkama," řekla mu Raspberry.

Jakmile zmizeli v další chodbě, Lunarstar vylezla a následovala je. Raspberry s bratrem za sebou slyšeli kroky. Naprosto vyděšení zrychlili vpřed a poslouchali zvuk kopyt běžících za nimi. A ten pak náhle skončil. Raspberry zastavila a ohlédla se. "Už nic neslyším."

Její bratr taky poslouchal. "Máš pravdu."

Lunarstar zastavila. Hned za rohem rozzářila roh a všechny dveře v chodbě s sebou třískly. Raspberry i její bratr byli vyděšení. Běželi dál chodbou a za nimi práskaly dveře. A v tom naběhli do pokoje, kde byla děvčata. Když napálili do děvčat a všechny smetli, rozhostilo se naprosté ticho. Prostěradla na nich visela jen napůl. Děvčata se zvedla a jen v šoku civěla.

"Ty!" zavrčel poník.

"To ty jsi nás chtěla celou dobu vyděsit, co?" obviňoval ji jiný.

"Jo, ale vážně je tu duch." snažila se vysvětlovat Raspberry.

"A to jste jako neslyšely ty dveře?" zeptal se bratr.

"'To jste byli vy dva, když jste nás chtěli vystrašit," odpověděla Snow Cone naštvaně.

"Ztrácím tu čas. Jdu domů," řekla Frosting a obešla je s nosem vysoko k nebi. Prolezla oknem zpět. Zbytek děvčat za ní. Dva kamarádi Raspberry šli s nimi, a zůstávali huboce v rozpacích, aby přiznali, že o celém lánu věděli.

"A teď co?" zafňukala Raspberry.

"Myslím, že mají pravdu. Já jdu domů taky," souhlasil bratr.

A jak si stoupli, oba opět uslyšeli kroky. Každý další krok byl hlasitější, než ten předchozí a nakonec se i ukázalo světlo, které postupně zesilovalo. Raspberry ani její bratr nepřemýšleli, co že za tím světlem stojí a místo to ho prolezli oknem a zdrhali za ostatními ostatní. A jak běželi, tak si ani nevšimli, jak na ně Lunarstar kouká ze střechy.

"Počkejte!" brečela Raspberry.

"Počkejte na co? Abys nám mohla napovídat další pohádky?" řvala Frosting zpátky. Ona i ostatní děvčata pokračovaly pryč a nechali Raspberry s bratrem na stadionu.

"Už vidím zítra ty drby...” vzdychl k ní bratr.

"Je to tvoje chyba! Měl jsi zůstat uvnitř a připravovat se a ne nás sledovat venku!" ječela Raspberry.

"Moje chyba? To nebyl můj nablblý nápad! Navíc já za tebou nešel!" ječel její bratr.

"Ale šel!" ječela Raspberry.

"Nešel, byl jsem vevnitř!"

Lunarstar zmizela a objevila se u malé aleje vedle tribun, odkud mohla slyšet, jak na sebe řvou.

"Ještě jednou," zašeptala Lunarstar.

--oOoOoOo--

Jak se Raspberry hádala se svým bratrem, zaslechli za sebou rachot běžících kopyt. Pomalu se otočili a pak zařvali hrůzou. Rozběhli se, co nejrychleji dokázali, a utíkali před zářícím duchem s rohem a křídly. Raspberry s bratrem byli téměř u brány, museli už jen přeběhnout trať. Ohlédli se a uviděli, jak za nimi stále běží duch a míří na ně svým rohem. Náhle Raspberry zakopla a vzala s sebou i svého bratra. Oba ztuhli, jak koukali, nakolik se k nim duch přiblížil.

Lunarstar čekala na poslední možnou chvilku, než je přeskočila. Raspberry s bratrem koukali, jak zmizela přímo nad jejich hlavami a nechala za sebou jen mihotavé hvězdičky. Raspberry byla tak vyděšená, až se rozbrečela. Její bratr se zvedl, zamířil k bráně a vláčel za sebou i Raspberry. Jak se snažili proklouznout bránou a stáli na sobě, ozval se zpoza nich hlas, "Á, pěkné, podívejme, koho jsem našla.”

Raspberry s bratrem na ní překvapeně koukali. To naprosto poslední, co by čekali, že potkají, byla jejich zamračená trenérka, která nad nimi stojí.

"Trenérko, Já---já nečekala, že vás tu potkám.” mlela překvapeně Raspberry.

"Já vás taky ne, ale po cestě jsem potkala pár děvčat, která mi pověděla, co tu děláte."

"Ale trenérko, on je tu skutečně duch!" brečela Raspberry.

"Takové bytosti jako duchové přece neexistují."

"Ale my jednoho viděli! Byla celá bílá, měla roh a i --- křídla," řekl její bratr.

"A zářila," dodala Raspberry.

"Myslím, že vy dva moc koukáte na filmy. Jděte domů do svých postelí. Raspberry, zítra si dáš pět koleček navíc a o tvém bratrovi si promluvím s jeho vedoucím," řekla jim trenérka.

A jak chtěli odejít, její bratr náhle zastavil a podíval se na trenérku, "A co vy tu děláte?"

"Chodím sem každou noc na pár hodin a cvičím chody. Trénuji atletiku," odpověděla trenérka.

Lunarstar stála na vrcholu kopce nedaleko trati a sledovala je. Když Raspberry a její bratr odešli, Lunarstar utíkala zpět do lesa. Byla šťastná.

< kapitola 001 kapitola 002 kapitola 003 >