Kapitola 5: Cizinci ve městě

< kapitola 004 kapitola 005 kapitola 006 >

---

Lunarstar se svou školní taškou vyběhla ven z domu a mířila dolu ulicí.

Jakmile míjela park, její nohy jí začaly bolet a docházel jí dech, ale stejně musela pokračovat.

"Přijdu pozdě," zasténala Lunarstar a pokusila se zrychlit.

Běžela skrz park, myslela na svoje úkoly nad kterými strávila nemalou část noci.

Byla tak ponořená ve svých pocitech a tak unavená, že si ani nevšimla dvou poníků, kteří vstoupili do parku. A když už je spatřila, bylo pozdě. Právě totiž do jednoho z nich vrazila a smetla ho k zemi.

Lunarstar jen zalapala po dechu, co provedla, a rychle se stavěla na nohy.

Poník byl světle modrý se zelenou hřívou a pruhem světle růžové. Měl rovněž růžové oči a znak tří balonků.

Druhý poník byl světle mátový s růžovofialovou hřívou, modrými oči a jako značku měl dva klobouky z oslav.

"Omlouvám se, vážně se omlouvám," vysvětlovala Lunarstar a znovu balila do tašky své rozházené knížky.

V tu chvíli jí míjela Melody, "Měla by sis pospíšit. Škola začíná za pět minut!"

Lunarstar rychle pobrala knížky a papíry, které ležely po celém chodníku a ti dva jí také pomohli.

"Děkuju vám a opravdu se omlouvám, že jsem do vás vrazila. Jste v pořádku?"

Modrý poník si stoupnul, vypadal divně, ale nemohla přijít na to proč.

"Jsem v pořádku." odpověděl.

"Dobře... No, musím jít"

"Počkej," Zelený poník ji podal ještě jeden papír, "Na tohle jsi zapomněla."

"Och, můj úkol. Děkuji mnohokrát. Vážně musím jít." Lunarstar běžela, aby chytila Melody, kterou běh také zmohl. "Lunarstar, všimla jsi si na těch dvou ponících něčeho zvláštního?"

"Všimla čeho?"

"Jejich kopyta jsou větší než odpovídajícího poníka a měli ty snad nejchlupatější nohy, co jsem kdy viděla."

Lunarstar se otočila a viděla, že ti dva tam stále stojí. Melody měla pravdu. Měli opravdu chlupaté nohy s rousy. Možná to bylo na nich tak divné. Spěchala až tak moc, že si ani nevšimla jejich velkých noh s rousy.

"Máš pravdu, docela by mne zajímalo odkud jsou," přemýšlela Lunarstar.

"Já nevím. Teď mi spíš dělá starost, jak být co nejrychleji ve škole."

Lunarstar a Melody vběhly do školy a se zvonkem vstoupily do třídy.

--oOoOoOo--

Mezitím ti dva poníci pokračovali po parku a zatímco mátově zelený mluvil, modrý nemohl přestat přemýšlet na tu nehodu, co měl.

"Bustere, posloucháš mě vůbec?" zeptal se ten mátový.

"Ne, Charadesi. Neposlouchám. Nemůžu přestat myslet na toho poníka, na kterého jsme narazili ráno." "A co s ním?"

Buster zastavil a podíval se na Charadese, "Já... no... možná si to jen představuju, ale mohl bych přísahat, že mě složil s něčím dlouhým a špičatým."

"Jako jednoroh?" zasmál se Charades, "Nedělej si srandu, vždyť to byl úplně normální pozemní poník, který fakt spěchal."

Buster věděl, že má Charades pravdu, ale stále cítil zásah na rameni, "To vím, vždyť jsem viděl, že je to pozemní poník."

Tak ti dva poníci pokračovali na cestě parkem a ostatní na ně házeli pohledy, neboť takové tu nikdy neviděli.

"Co budeme dělat?" zeptal se Buster.

"No myslím, že si najdeme nějakou práci, ale nesmíme zapomenout na náš hlavní úkol, ten, proč tu jsme."

"Jak bych mohl? Už jsme prolezli pět měst a pokaždé mi to připomínáš. V těch pěti nebyla a já ani nečekám, že ji najdeme tady."

"Nevíš, dokud neuvidíš."

Buster a Charades strávili většinu dopoledne procházením po městě a hledáním práce.

--oOoOoOo--

Později večer po škole Lunarstar mířila domů a vzala to zkratkou přes park. Vzpomínala na ty dva poníky z rána. Obhlédla celý park, ale nespatřila je.

A když konečně dorazila domů, na plotě visel nápis "Přijmu pomocníka truhláře."

--oOoOoOo--

"Vím, že tam ta cedule určitě ráno nebyla." zamumlala.

Vlétla dovnitř, pustila tašku a spěchala do kuchyně.

"Tak vidím, že už jsi zpátky ze školy" poznamenala Rosebud a nalévala si do sklenice limonádu.

"Co je to za ceduli na plotě?" zeptala se Lunarstar.

"Ah, tu jsme tam dali těsně po tom, co jsi odešla. Dorazily objednávky na vánoce a tvůj táta je sám prostě nestíhá vyřídit. A jak víš, tak vánoce jsou už za dva měsíce."

"Aha," bylo všechno, co mohla Lunarstar říct. Věděla, že máma má v tomhle pravdu, její táta dostával před vánoci spousty objednávek a během dalších dvou měsíců to ještě zesílí.

Lunarstar ji nechala a prošla dveřmi na zahradu a koukala, co její táta dělá. Přešla ke kůlně a vloudila se dovnitř. Viděla kousky dřeva, jak pokrývají podlahu, jak její táta řezal prkna. Okolo byla spousta randálu, takže musela počkat, než si jí všimne.

Její táta ji uviděl ve dveřích a odložil pilu.

"Tak už jsi se vrátila ze školy?"

"Měla jsem trénink, proto jdu tak pozdě."

"Trénink?" Její táta naprosto zapomněl na běžecký tým.

"To si nevzpomínáš? Připojila jsem se k týmu těsně po začátku roku."

"To je pravda. Ale moc jsi o něm nemluvila."

"Až na Raspberry není o čem. Stále chce být nejrychlejší."

Táta se usmál, byl rád, že jeho dcera je ostatními poníky, a těšilo ho, že se zapsala do běžeckého týmu.

"Tati, slyšela jsem, že hledáš pomocníky?"

"Hledám. Vidíš ty papíry?" ukázal na tucet listů na stole, "Tohle jsou objednávky na tento týden."

Pak vytáhl naprosto přeplněnou složku a dodal: "A tyto jsou do vánoc."

"Wow," jen zalapala po dechu Lunarstar. Tolik objednávek v životě neviděla.

"Proto potřebuji pomoct." Otec srovnal papíry a založil složku zpátky. "Mám toho hodně, takže se uvidíme o hodně později."

"Budeš na večeři?"

"Určitě, přece si nenechám ujít mamčinu výtečnou kuchyni," odpověděl s úsměvem na tváři táta.

Lunarstar ho nechala a šla zpět do domu. Sotva vlezla do kuchyně, její máma se jí zeptala: "Mohla bys zajít do města pro nějaká semínka?"

"Určitě."

"Díky. Šla bych sama, ale někdo tu musí uklidit dřív, než sem někdo přijde za tou prací."

Rosebud jí dala malý papírek a dodala: "Tady je seznam květin, které potřebuji. Už zítra bych je chtěla sázet, proto ten dnešní nákup."

Lunarstar vzala papírek a vyběhla ze dveří. Doběhla do centra a na jednom rohu našla květinářství. Vešla dovnitř a postupně podle seznamu vzala pět balíků semínek. Zaplatila a vyšla s pytlíčky v puse.

Zatímco Lunarstar stála na chodníku a opakovaně kontrolovala seznam, zpoza rohu vyšli dva poníci a náhle jí srazili. Pytlíčky rázem létaly všude kolem.

"Vážně se omlouvám," poznamenal známý hlas.

"Dneska se fakt daří," pomyslela si Lunarstar.

"Pomůžeme ti,"

Oba dva poníci sesbírali ona semínka a dali je Lunarstar. Ona k nim vzhlédla. Byli to titíž, na které narazila ráno. Lunarstar si stoupla, sklepala trochu prachu a koukala na ně. Opravdu vypadali zvláštně.

"Tak to vypadá, že jsme do sebe vzájemně narazili," poznamenal Charades.

"Nech nás se představit, jmenuji se Buster a toto je můj bratranec Charades."

"Já jsem Lunarstar."

"Ráno jsme přišli do města,"

"A zůstanete tu dlouho?"

"Nějakou chvíli ano," Buster pohlédl na Charadese. "Právě hledáme práci."

"Už jsme tím ztratili celé dopoledne, ale žádnou jsme nenašli," dodal Charades.

"Zkusili jste noviny?"

"Rádi bychom, ale nemáme na ně peníze," odpověděl Buster.

"Dobře... No... Jak umíte pracovat se dřevem?"

"Trochu jo. Proč se ptáš?" zeptal se Charades.

"Můj táta hledá truhlářské pomocníky. Dorazil nám kopec objednávek na svátky a potřebuje s nimi pomoct."

"Samozřejmě, je to lepší, než nic," odpověděl Charades.

"Skvělé, vezmu vás k nám."

Lunarstar je vedla skrz park k rodinným domkům. Její dům byl ten nejdál a zároveň nejblíže lesu.

Když k ní přišli, pozvala je dovnitř a dovedla je do kuchyně, kde čekala, že bude její máma. Ta tam ale nebyla. Položila semínka na parapet. "Máma je většinou v kuchyni. Ale teď asi nahoře uklízí. Táta určitě bude pracovat v kůlně."

Vedla je zadními dveřmi a přes celou zahradu. Její táta jí okamžitě poznal, protože už neřezal.

"Tati?"

Otec Lunarstar vyšel z kůlny a za svou dcerou viděl dva neobvyklé poníky.

"Hledají práci."

"Díky Lunarstar. Můžeš nás tu chvíli nechat o samotě? Potřebuji si s nimi promluvit."

Lunarstar odešla. Doufala, že jim táta tu práci dá. Bylo jí s nimi příjemně, jako kdyby s nimi už nebyla jediný divný poník okolo.

Později večer, když už slunce zapadalo, si Lunarstar jako okřídlený jednorožec četla na posteli knížku. V tu chvíli jí do pokoje vstoupila máma.

"Lunarstar, pojď dolů, potřebujeme si s tebou promluvit."

Lunarstar si nedokázala ani představit, co může být tak důležité, že s ni chtějí mluvit oba dva rodiče.

Položila knížku na skříňku a sešla dolů. Tam už oba dva čekali v obývacím pokoji.

"Vzal jsem na tu práci Bustera a Charadese," Táta k ní přešel a dodal. "Se dřevem to vážně umí."

"Jelikož teprve dorazili do města a nemají kde být, rozhodli jsme se, že tu nějaký čas zůstanou s námi, než si najdou vlastní bydlení."

To Lunarstar naprosto překvapilo. Dřív v domě nikdy nikoho nenechali zůstat.

"Cože? Jako vážně? Mám kamarádům nebo komukoliv dalšímu jste nikdy nedovolili zůstat. A co ráno? Dokud nevycházím z domu, tak se nepřeměním." naříkala Lunarstar.

"Máš pravdu, tvým kamarádům jsme nikdy nedovolili zůstat přes noc," odpověděl otec.

"Má to stejný důvod, jako to, že ty jsi u nich taky přes noc nebyla," dodala matka.

"Ale Buster a Charades budou v pokoji hostů. Taky jsme se bavili ranním buzení. Matka tě bude každé ráno chodit budit, ay viděla, jak se ještě před odchodem z pokoje měníš."

"A bude to všechno fungovat?" zeptala se Lunarstar.

"Doufám. Jen buď opatrná, když budou okolo," odpověděl otec.

"A kde jsou teďka?"

"Procházejí město. Chtěli se tu porozhlédnout, když už budou nějakou dobu v Ponylandu."

"Jo, asi bych zapomněla, Budou tu na večeři. Rychle se změň, než přijdou," dodala matka.

Jen co se Lunarstar přeměnila do pozemního poníka, zazvonil zvonek.

"Přesně na čas," zamumlala matka.

Otec došel ke dveřím a otevřel je. Samozřejmě tam byli Buster a Charades, "Tak pojďte."

"Děkujeme. Bylo od vás hezké, že jste nás pozvali na večeři," řekl zamyšleně Charades.

"Můžete se posadit naproti Lunarstar," poznamenala matka a donesla na stůl jídlo.

Lunarstar si sedla mezi rodiče. Buster a Charades seděli naproti.

Když už Buster a Charades večer odešli do pokoje hostů, Lunarstar u sebe koukala skrz okno. Z těch dvou nových poníků v domě měla strach. Přemýšlela, jestli jsou opravdu z hor.

Lunarstar sledovala noční oblohu, měsíc na ní byl sotva v půli. Nemohla se dočkat úplňku. Bude to její třetí úplněk v Ponylandu a také jediná chvíle, kdy zůstává venku až do rozbřesku.

Když matka viděla, jak Lunarstar kouká z okna, zeptala se jí: "Copak je?"

"Můžu ven?" zašeptala Lunarstar. Nechtěla, aby jí vedle slyšeli Buster a Charades.

"Vždyť není úplněk," zašeptala matka zpátky.

"Já vím, ale... 2 dny v téhle podobě... " šepot Lunarstar pomalu odezněl do ztracena.

Matka okamžitě věděla, co Lunarstar chce, "Dobře, ale nebuď tam dlouho a při návratu nedělej velký hluk."

"Díky mami," zašeptala Lunarstar. Její roh začal zářit a ona zmizela.

Hned se rozběhla lesem. Běh jí pomáhal zapomenout na její starosti a být jen okřídleným jednorožcem. Být jen sama sebou.

Přeskakovala klády, běžela kolem potůčků, keřů i stromů. Vánek dul skrz její čistě bílou hřívu. Nadnášel čistě bílý ocas, co za ní vál. Byla šťastná, chtěla jenom běžet dál.

Za chvilku jí došlo, že běží do kopce, směrem k horám a jí rychle docházejí síly. Zpomalila. Když zastavila, aby chytla dech, ohlédla se a viděla vrcholky lesa a pár domů v dáli.

Lunarstar dál pokračovala krokem, až si všimla, že pod kopyty nemá trávu. Šla po kamenné cestě. Byla to překvapivě stará cesta, kameny na ní už neseděly. Zastavila a pohlédla dál do kopce. Cesta vedla patrně na vrchol. Otočila se zpět a viděla, jak cesta dole postupně mizí. Většina kamenů tam chyběla. Slyšela, že tato část lesa je ještě neprozkoumaná, ale to teď nesedělo. Když je tu ta cesta, tak tu museli být i poníci.

Náhle zaslechla šustící listí. Lunarstar se otočila směrem ke zdroji zvuku a dostala strach. To ona byla teď venku, kde jí mohl kdokoliv vidět.

Rychle se otočila, ale nic neviděla. Mohla by to být nějaká laň, pomyslela si a pokračovala dál na kopec. Ale vzápětí další lámání větviček, jako když někdo jde. Nikdy nenatrefila na laň, co by byla tak neopatrná a ťapala po větvičkách. Někdo jí sledoval, ale nevěděla kdo nebo kde je.

Pak to slyšela zase. Teď na kopci šustilo čísi peří. Pohlédla do hlubokého, temného lesa a sotva rozpoznala postavu, Lunarstar zalapala po dechu, když viděla, jak pomalu jde za stromy. Téměř jí neviděla, ale rozhodně to byl poník s velmi tmavou srstí.

Ve strachu, že jí poník viděl, opatrně sbíhala z kopce, aby neuklouzla.

"Budu se muset vrátit. Musím vědět, kam ta cesta vede," šeptala Lunarstar

< kapitola 004 kapitola 005 kapitola 006 >