Kapitola 6: Cesta

< kapitola 005 kapitola 006 kapitola 007 >

---

Další den brzo dáno máma vzbudila Lunarstar. Rosebud lehce třepala s nohou Lunarstar.

"Mmm?" mumlala Lunarstar.

"Je čas vstávat!"

Lunarstar pomalu vylezla z postele a přešla k prádelníku.

"No tak, rychle, přeměnit, mám pro tebe snídani."

"Přeměnit?"

"To jsi zapomněla? Přes noc tu byli Buster a Charades. Nepustím tě z pokoje, dokud se nepřeměníš."

"Ah."

Lunarstar se podívala do zrcadla, rozzářila roh a změnila svůj vzhled. Zmizeli jí křídla i roh a hříva a ocas dostaly růžovou barvu.

"Dobře, budu čekat dole."

Rosebud jí nechala v pokoji a spěchala dolů.

Lunarstar si pročesala hřívu a vzápětí spěchala z pokoje. Buster a Charades také zrovna šli z pokoje hostů a málem do sebe opět narazili. Charades ale naštěstí lehce couvl a Lunarstar tak měla na chodbě místo. "Hezké ráno."

"Ráno," zašeptala Lunarstar, na jakoukoliv rozsáhlejší reakci byla ještě moc ospalá.

Lunarstar sešla po schodech a Buster a Charades za ní. Přešla ke stolu v kuchyni a usedla na své obvyklé místo. Buster a Charades si sedli naproti.

"Doufám, že jíte palačinky," poznamenala matka a položila před ně talíře.

"Mě nevadí," odpověděl Charades.

"Já je mám rád," dodal Buster.

To matku potěšilo. "Lunarstar je také má ráda. Prakticky nic jiného nesnídá."

Lunarstar do sebe všechny své palačinky prakticky naházela, sebrala školní tašku a ohlásila "Uvidíme se později!"

Když procházela předzahrádkou, nakrátko pohlédla k lesu. Vzpomínala na minulou noc a na tu tajemnou kamennou cestu. Opravdu jí zajímalo, kam ta cesta vede. Celý den ve škole přemýšlela nad tou cestou. Kdo jí vůbec postavil? Slyšela, že ta část lesa je stále neprozkoumaná, ale to přece nesedí. Navíc vzpomínala na toho poníka s tmavou srstí. Kdo to je? A pořád tu je? Otázky jí v hlavě běhaly sem a tam. Nemohla se dočkat večera. Ne, půjde to zjistit hned po škole.

Hned po škole spěchala Lunarstar domů a odložila tašku ve svém pokoji. Vzápětí zamířila do kuchyně. Její matka právě rozlévala limonádu do skleniček.

"Ahoj zlato."

"Mami, Můžu ven?" Lunarstar doufala, že mámu nebude zajímat kam.

Matka položila skleničky na tác, "Podržíš mi dveře?"

Lunarstar otevřela zadní dveře a počkala, než jimi její matka se skleničkami projde.

"Bav se zlato," poznamenala matka a Lunarstar zavřela dveře.

Lunarstar byla nadšená a okamžitě doběhla k oknu v kuchyni. Koukla i skrz okno v obývacím pokoji. Nikdo jí nesledoval, nikdo ji neviděl. Měla radost. Rozzářila roh, změnila vzhled na bílého okřídleného jednorožce a zmizela.

Znovu se objevila v lese, poměrně daleko od domova. Věděla, že je nebezpečné přes den běhat okolo jako okřídlený jednorožec. Ale zároveň si její mysl neoddechne, jestli neuvidí přes ten kopec na konec té cesty.

Běžela lesem, míjela stromy, potoky. Bylo to ale jiné. Les nespal a tak slyšela ptáky a viděla stromy a možná i nějakou tu laň. Veverky kolem ní utíkaly na stromy a králíci zas do křovin.

Při běhu přemýšlela, jestli jde správně. Okolí sotva poznávala, viděla ho jen v noci. Ale brzo narazila na tu kamennou cestu. To jí potěšilo. Kopec byl docela strmý a tak šla nejdříve na něj. Z vrcholu viděla kamennou cestu lépe. Kameny byly velké šedé. Po stranách ležely malé hnědé kameny, kterými prorůstala tráva. Na vrchu také viděla, že cesta pokračuje dále do hor.

"Doufám, že to domů stihnu před večeří." mumlala, když viděla, že cesta ještě nekončí.

Lunarstar se zhluboka nadechla a zase začala běžet. Uklidnilo jí, že z vrcholu až k horám je země poměrně rovná. Pokračovala lesem po cestě, skrz louky a zas lesem. A jak se blížila k horám, tím silnější les byl.

Téměř u úpatí hor našla louku s pár stromy a dlouhou trávou. Pokračovala dále po cestě a po stranách viděla poničené sochy. Nešlo ani říct, jak vypadaly původně, protože z většiny zbyly jen podstavce. Pokračovala až na kraj louky a tam zastavila. Před ní stál oblouk. Vypadal jako podkova, kterou někdo zapíchl do země. Opravdu tu dlouho nikdo nebyl, protože na něm vesele rostl mech a víno. Navíc tu bylo něco, co nikdy nečekala, že uvidí. Zdi už věky poslaly na zem a velké bílé pilíře také spíše rozlámané ležely, než stály.

Podlaha byla vyskládaná z velkých plochých kamenů s ornamenty, ve spárách ale rostla tráva a zbytky zdí a většinu kamenů pokrývalo víno. Lunarstar přešla od oblouku k plochým kamenům. Zem pokrývaly zbytky velkých kamenů ze soch a tak musela pečlivě koukat, kam šlape. Uprostřed ruin, mezi zbytky zdí, stál další oblouk. Ten byl ale větší a naprosto zarostlý vínem. Přešla na plošinku, na které ten velký oblouk stál, a začala víno strhávat. Na vše však nedosáhla. Horní část byla pro ní prostě daleko. Ale vršek vypadal, že je na něm štít či co. Rozzářila roh a víno se nahoře roztrhalo a popadalo na zem. Teď už bylo vidět vše.

Oblouk, jak stál, pokrývaly kolem dokola víry a reliéfy poníků. Na vrcholu byl kamenný štít, který zobrazoval velké srdce a na něm korunu. Uprostřed koruny byl srpek měsíce.

Po zbytek dne prozkoumávala kresby, vrypy a vzory. Nejvíce jí zaujaly reliéfy poníků. Většinou šlo o pozemní poníky, ale pár z nich byli i jednorožci či pegasové.

A jak tak prohlížela, najednou si všimla, že v dáli na druhém konci louky něco je. Zpočátku to vypadalo jako černá tečka, ale zblízka jí došlo, že je to černý poník. Byl tmavší, než většina ostatních poníků, měl i hřívu a ocas v černé s modrými proužky, na detaily byl však stále daleko. Ale mířil k ní. Lunarstar na něm zaujalo něco jiného, buď měl křídla nebo něco, co tak vypadalo. Nebyla si jistá.

"To snad není pravda. To se mi snad jenom zdá. Vždyť tu není poník, který by měl křídla jako já," pomyslela si Lunarstar.

Měla z něj špatný pocit. Nevěděla, jestli je to kvůli jeho vzhledu nebo v něčem jiném. Radši ale nechtěla, aby jí viděl. Proběhla do lesa a po cestě zpět domů. Ohlédla se zpět. Vypadalo to, že jí černý poník neviděl, což jí uklidnilo.

Slunce pomalu zapadalo a na konec cesty to měla daleko. Tak rozzářila roh, zmizela a znovu se objevila v lese blízko svého domova. Vzápětí změnila podobu na zemního poníka a rychle vylezla z lesa, než jí tam někdo uvidí. Přešla ulici a domů, kde už její matka volala pány k večeři.

Když matka nesoucí hrnec vstoupila do kuchyně, okamžitě si Lunarstar v obývacím pokoji všimla.

"Á, ty už jsi zpátky. Pomůžeš mi připravit jídlo na stůl?"

"Určitě."

Po večeři následovala chvíle sledování televize s otcem, Busterem a Charadesem a pak už jen směr postel. Když tak ležela v posteli a nechala plout myšlenky, hlavu jí stejně stále zaměstnával ten černý poník, kterého viděla. Kdo to je? A čím více o něm přemýšlela, tím jistější si byla, že má křídla. A stále nad ním přemýšlela, až z toho usnula.

< kapitola 005 kapitola 006 kapitola 007 >